Neponaučitelní

Zavalitý, malý voják stojí v troskách, na hlavě čapku vojenskou,
rukama mává jako na pozdrav, a křičííí,
co blááázníte!, vždyť jsou tady lidi,
a v dáli na nebi, dozvuk záře ďábelské,
hřib gigantických rozměrů,
pak řekl smutně,
já se z toho po.... .

Nebyla to ta Velká první, byla to ta Větší, třetí,
ááá, bacha kluci, nad náma zase něco letí,
skloňte hlavy, neb budeme o hlavu kratší,
nechci skončit jak ti, jedenáctého září,
pak řekl smutně,
lidi jsou ještě více šílení.

Bylo jich devět, a všude samá spoušť,
dva přežili, odolali radiaci,
měli štěstí?, nebo to tak mělo být?,
jisté je jen jedno, žili, a mohli dále snít, o lepších časech,
tak to bylo vždy,
po válce.