Plamínek naděje

Svátosti zvoní na kapličce
pro lásku vyhořelé svíčce,
ta která se dnem pohasíná,
je vždy tak sama a tak jiná.

Jedna z částeček mléčné dráhy,
nečekající polní slávy,
už do temnoty se zas noří
a luna se jí tiše dvoří.

Nevyslovená, utajená v čase,
podléhá ošklivosti i kráse.
Jediný její věrný druh
je čas a prostor, Kristus, Bůh.