JARO NA POUŠTI

U slunce samoty, kde není žádný stín

se otevírá sen, jenž Nekonečno zná.

Já laskavost svou vždy, při pouti neštěstím,

jen předávat všem chci – a být i za blázna.

U tůně staletí mé duše hvězdných chvil

si vlastní tóny dám – pro utrpení své,

jež bludný světa kruh mi v poušti vyjevil,

tak abych pevně stál – a čelil zde výzvě.

Již jaro přichází – a světlo z neznáma,

sám uchopit zas smím, oběma rukama,

i vše, co obdržím, darovat láskou dál.

Jen souzvuk ticha sní mi v hlavě šedivé –

já pochopil už dnes, že vše jen příznivé

je hrobem myšlenek, z kterých se rodí král.

https://www.youtube.com/watch?v=GTQl_M08FTw&t=3s