Choroba

Tiše, jako ten nejtemnější stín,
sleduju každou svou nebohou oběť.
Všichni mně znají, všichni se mně bojí,
nikdo se mnou však nechce nic mít.

Boj se mnou je marný, vždy zvítězí můj bratr,
já jsem jen předvoj, vějička, tichá návnáda.
Já v koutě se směju, tiše, tak aby mně nikdo neslyšel,
na co ukážu to zhyne, pomalu a bolestivě.

Jsem všude, i tam kde nikdo není, čekám v koutě,
tiše, se zavřenými víčky, tak aby mně nikdo neslyšel.
Mé drápy zaryjou se hluboko pod kůži, přinesou jen bolest,
kde zaryjou se příjde zkáza a utrpení, nejsem krásná, ani rychlá.

Já nevládni ničemu, ale bolest je mou vášní, vidíš?
Ve tmě, v tichu a v chladu, čekám na svou další obět.
Další a další nebožák přichází do mého království pomalého konce,
a jediné co mu mohu dopřát je bolest a utrpení.