Doma & venku

 

Říká ňadro ňadru tence:

„Broučku,

proč jsme v podprsence?“

„Jsme tu doma!

Nám to svědčí.

A můžem se jevit větší!“

„No, já nevim, milá pani,

já jsem radši v něčí dlani,

když vzrušením tvrdnu v špici,

rádo mám i houbu mycí,

ale tenhle košík...“

– hopky! –

„...není nic pro klaustrofobky...

Jsme, kotě, tak blízko těla!“

„Ale nejsi vyviselá!

A vypadáš prostě šik!

Brzdíš tah a zvládáš smyk...“

„Stejně ale v letním hicu...

A když mezi nás –

drobí pizzu...

A pod šaty jsme lepší bez!“

„No, jenom zase nevylez!“

„Žárlíš, že jsem proslavené...“

„Jak flákota v prádle.“

„Ne, ne!!!“

„Jak muréna z pod kamene.“

„Ne, ne! Ne, ne! Ne, ne! –

Ne, ne!!!

To kvůli mně na nás myslí!“

„No, jestli nejsme příliš svislý...

To lepší je mít podprsenku.“

„Tsss... Já jsem krásné –

chci být venku!“

„Exhibouši!“

„Usedlinko!“

„Co to na mne zkoušíš, činko?“

„A ty jsi:

druhá –

strana činky!“

„Dělal s tebou prasečinky –“

„A i tebe to zvedlo, knedlo.“

„Kéž by z tebe dítě jedlo!“

„Kéž bys bylo popraskané!“

A hádala se: „A, jo!“, „A, ne!“

A proto je být ženou těžké –

nejeden je o tom román,

jedno chce být divé venku,

druhý prs zas cudně schován,

oběma jít vstříc,

to nejde,

musíš dělat kompromisy,

každé ňadro za sebou má

tedy svoje

kdesi,

kdysi.