Reptavá

Prý mám naději !

Ale když ono dlouho nic nepřichází.

A při prvním náporu vichru

kymácí se můj opuštěný škuner s utrženou plachtou.

 

Musíš mít trpělivost.

 

Dobře, obrním se co nejvíc to jde

ale proč vlastně, k čemu?!

Už mě to všechno unavuje

zůstává jen netečná strnulost (Trochu hloupé, že?)

 

Cožpak ti nikdo neřekl

že trpělivost s nadějí jsou siamská dvojčata?

 

Jak se ale zbavím toho věčného stereotypu?

Za jeden den můj zvon stotisíckrát udeří

udělám tisíc úkonů, řeknu tisíc vět

ale zdá se to všechno pořád k ničemu, nebaví mě to!

 

Dvacet tisíc nádechů bylo snad dnes opět na nic (?)

 

Co do těch tisíců pohybů a vět vložit vhodný obsah,

avšak vhodný NE jen pro tebe, vždyť víš…

 

Vím.

Ta možnost tady je.

Koneckonců už ji mám trošku vyzkoušenou

…asi se víc opřu do vesel…

 

A jednou

až se pro mne zastaví čas

budu doufat

že zůstane aspoň, co jsem udělala pro druhé.