Duše v bouři

V noci zahalené do kabátu té nejsmutnější vdovy posadím se do okna.
Můžeš přijít zabít démony v mojí hlavě?
Ráno budí se dřív než já a škrtí mi duši hodinu co hodinu.
Střípky šťastných okamžiků rozpadají se v bouři běsnící za tím oknem a nechávají se odnášet divokým větrem.
Co víc můžů dělat než být tichým přihlížejícím?
V bouři nedá se bojovat.
I kdybych sebevíc chtěla, jsem hned prvním bleskem zasažena.
Můžu jen vyhasnout.