Sonet

Snad plachý význam přivanulý z ticha

a odstín vjemu vykreslený sněním

je inspirace. Okamžikem dýchá

svou nehmotností. Dotek slov ji mění.

A kapky perel posbíraných ránem,

ty tóny rosy rozeseté v duši,

se pojí v teze. Znějí vším i málem -

tím něčím, k čemu nejsme doufám hluší,

když prostou snahou zachytit to dění

se vazbou verše opíjíme. Opět

jsme blouznivci jen egem pomýlení?

Jsme básníci? Snad něco dobré pro svět?

Vždyť jednou kdesi posoudí nás jiní

a z přehmatů nás budou možná vinit.