Ne-cítěná

 

Kal teskné touhy hrotem kordu

si význam kreslí do akordu,

když kapkou krve,

ne-poprvé,

se bolest vpíjí do mých vizí,

jen na okamžik, než zas zmizí.

 

Klam táhlých stínů do iluze

mne bodá ostnem anakruze.

Ty chvíle snění,

ne-cítění,

a náhlé bytí prosté tíže

jsi beztvarostí dál i blíže.

 

Krok dechu někde v mezičase

mi tiká tepem. Dávno pasé

jsou prázdné city,

ne-odžity,

a kradmá stálost pomýlení

se jednou možná sama změní.

 

Křik němých tezí tupým ostřím

se tóny hlasů časem zostří

a možná věčně,

ne-konečně,

si srdcem prozní zcela hluše

i odstín slzy - pláče duše.