Básníkovi II

Některé slovo mluvil jsi
jako polobůh stvořitel
Prskal bláto a krev
Chechtal se jako strom
Věšel vousy na brady opicím
Do země sázel poslední semena
z cizích zahrad zarostlých rzí
kam se žádný prznitel neodvážil
Ne bez ohlávky vítěze
kočírovaný dobrým vkusem
uměřeného kroku
Ani s okem třeštícím na okamžik
rozpadu světa 
A Ty? Trhals je před sklizní
Co že nevyrostly
K ránu se skláněly k zemi
všechny obtěžkané souložnice
Když jsi je opouštěl
Miloval jsi je
Ale až s polednem jsi žhnul tak nemilosrdně
Že jsem Tě také musela milovat
Sžíravý pocit pozorovatele
Slepý svět
A jeho metabásník obhlížející paty noci
uplácané nepokojným slovem
Ve kterém paralelním světě najdu občana KB?
V pokojném pekle vlastního nitra
Nad těly vysušenými z tekutin
kterými se vyznačuje člověk?
V mezipatře, kde zpívají ostatní básníci
Vyměňují si své děvky
Směšně si jistí
Že múza je žena
A když ji pozřou v celé kyprosti
Vyzvrátí moudrost světa?