Na dně čekávalo slunce

Dotknout se vlastního nosu přináší smůlu.
Kdo jsi, ze které kůry a mechu? Vedla jsem,
prodírala, lesní chlad namazaný na housku,
co pozřeš, to máš. A otisk, bota za botou,
ohýbá křoví, loví stíny. Pověsili je na hák a
volali horký dech na sušení. I já tam seděla,
nad vodou, připravená skočit. Pak jsi hodil
kámen. Hladina zasténala, rozbitý obraz
člověka, který ti nepatří. Přesto tam chodíš,
máváš na lesní žínky vychladlým tělem. Co
květina, to mráz. Někde mezitím laně rostou
do ran, až cloní slunce. Skočila jsem. Zítra
pevnými kořeny vyrostu k břehu, zapomenu
a vrátím se - tiché vyhlížení...