Zaklíněni ve hrách
Tolik rolí máme tu hrát
jako zběsilé entrée,
v prvorepublikovém klobouku
a omšelém tělesném šatu,
tehdy i tentokrát,
když na gramofonové desce posloucháš
tááááááááhlý smutný šanson
"Ó, velké pardon, má duše,
zase jsem chtěl hrát..."
v prvním rozbřesku chtíče,
zase ten prstoklad,
jako tentokrát,
jako v první minutě ticha,
když oči v druhých očích
a tom pohledu k Bohu pozbyly svůj význam,
byli jsme množinou, průsečíkem a prvočíslem zároveň,
v tom okamžiku, jak na talíři pruhy se vlnily,
v sinusoidě rezonance s absolutním Bytím,
o půl tónu vybočuji z pravdy,
svět znám déle než sebe sám,
pohladím první kapky rosy,
když zase přišla k nám,
pozdravila a pak se rozpustila
a byla rozpustilá
jako včerejší význam toho,
co vlastně nikdy neexistovalo,
ach, ta tíha člověčenství,
hluboce zapuštěna je,
v křivolakých řádcích lesů
a páře, co z nich vznášela se
a pak sklonila se před sluncem.
Přečteno 45x
Tipy 11
Poslední tipující: CULIKATÁ, jort1, MatyhoZmaty, Papagena, Pettie, Psavec, mkinka
Komentáře (6)
Komentujících (4)