Prasklá chvíle

Jaké je to být zrcadlem

a lámat věčně světel len.

Bdít nad každým pohledem,

co pouští tam a pouští ven.

Než den oběhne kolem činů,

do ran napustíme lihovinu,

hříchů vyznáme jen polovinu,

a pak údiv střídá údiv, inu.

Tmu chci víčkem procítit,

v něm ulehne a pojme klid,

přízraky střepy smýt,

proniknout, a už nic necítit.

Ze snu, co zdál se čirý,

probudím se v prasklé chvíli,

stíny s omítkou se usmířily,

já žel s metaforou jsme tu zbyli.