Nepoznaný Lazurín

Bože,
pokaždé, když jí spatřím
s prameny rozlitého jantaru
a lazurovými jezírky,
v nichž se už roky topím
jako leknín nesen bílými labutěmi,
jež kloužou po hladině
a jemně je odhrnují,

spatřuji krásu dosud nepoznanou,
krásu neznalou,
a přitom tak blízkou.

Ačkoli má snaha byla vroucí
jako kořen,
jenž tvrdohlavě proniká kamenem,
nedokázal jsem ji nikdy popsat.

A přece, Bože,
když její obraz ve mně přebývá,
stávám se menším než prach,
a zároveň větším než sám svět.
Je to tiché zjevení,
jež mě učí pokoře,
a přitom rozpalujícím ohněm
pohlcuje mé srdce.