DOTEK ČASU SVĚTLA

 

Nám Slunce hřeje v tichu hvězd –

u nekonečných hranic cest

nemluví s temnem z neznáma –

a tam kde slova odvážná

umlčí občas krutý trest –

laskavě svítí na protest.

 

Až nepravdivé bude znít

jen v prázdnu pustých myšlenek,

vytvoří Slunce opět cit

i v labyrintu otázek,

u břehů stále čistých řek.

 

V pokoře mizí starý stín,

když poselství ke ztraceným

vzpomínkám času něžnosti

procitne k věčné radosti.

 

Mlčící hvězda stále sní

v necitu chladu souhvězdí,

kde prorok světu neznámý

sám píše příběh bez viny

u nekonečné krásy dní.

Když světlo ráno zahlédnu,

ucítím touhu k neznámu,

i lásku boží ve svém snu.

 

Jen sluha stínů živí tmu –

v níž kráčí sám až za hranu –

však poutník hledá ochranu

a tvoří sílu proti zlu.