Skončilo léto a co na to Vesmír

Stébla za horizontem

siločáry vlny stvoly

do pichlavých polí oknem nesen ven 

zasunutou představou, která bolí

hryže do ramen

jeden jižní plamen

zátylek a vršky uší sžírá, barví červeně

a všude kolem mě rozmělněn

sukovitými hroudami pěstmi

skomírající Vesmír (nebo snad já)

zaujat o sobě povídám:

"Prázdnější než mraky, 

bdělý, divočejší než zvěř."

Lžu ti, sobě taky.

Kudlance a těmto veršům nevěř.