Putování

I.

Zářný zářijový den
se soumrakem
slábne třpyt nad obzorem
večer se mi vkrádá
pod šaty
a veškeré naděje
uplynulého dne
se stávají
odrazem neexistence.

Vlak veze houfy lidí
do jiného města
každé město
má svá osobitá tajemství
která se právě s večerem
nejvíce rozevírají.

Každý člověk
má svůj vlastní příběh
všechny ty
originální příběhy
se na konci našich cest
střetnou
a odpoví
na nekonečnou otázku
bytí.

Snažím se pochopit
svůj vlastní příběh
snažím se
rozklíčovat různé detaily
a pochopit tak
samotného tvůrce
autora toho všeho.

Zeleň stromů
pomalu přechází
k prvním
odkrytým tvářím velkoměsta
sbíhající cesty
se rozšiřují
vytvářejí ulice
které se snaží kopírovat
jakýsi řád.

Nebude to trvat dlouho
a rozsvítí se
první světla
pouličních lamp
probudí se i
do nich narážející
noční motýli
mystika noci
předkládá první inspirace.

Vlak se konečně zastavuje
vystupuji na dlouhý perón
vnitřně tak trochu
vzdálen ruchu
nevnímám hudbu
hlasy lidí
ani jejich kroky
cítím naplnění
milosrdnou prázdnotou.

Všechno se to sneslo
na ty
co zůstali beze spánku
na tuláky noci
na vyvolené
i na ty zatracené
každá role
má svůj smysl
jen cesty k pochopení
mají různou
četnost klikatění.

Co by se stalo
s lidskými smysli
kdyby se snesla
taková tma
až by se město
celé ztratilo
co by se stalo
kdyby ticho
protkalo úplně vše
až by sluch
nedokázal zachytit
vůbec nic?





II.

Noc pohltila
i poslední siluety lidí
příběh opouští město
světy za okny
zůstanou neodkryty
scéna se postupně
vrací ke zdroji.

Uvnitř těla vlaku
opět procitám
snažím se pochopit
co mi město přineslo
nevyslovené otázky
se pomalu rozplynuly
cesta odkryla
jasné vnitřní plody.

Prořídlá jsou místa
při cestě nazpět
zbytky lidí mlčí
do rána zbývá
ještě mnoho času
ticho ovšem prozrazuje
absenci opilosti
hravost klidu
nezná hranic.

Zažehnal jsem
svou únavu
vnitřní polemikou
o smyslu slova domov
nutnost vracet se fyzicky
je malicherná
nutnost uvědomit si
všudypřítomnost
je plná naděje.

Na prázdném papíře
neviditelné krajiny
se krásně popisuje prázdno
stačí jen
zastavit sebe
nechat to být
vše samo
postupně vzniká.

Viděl jsem bezdomovce
narkomany
nad rozžhavenou lžící
a starého muže
který měl sílu anděla
a laskavost pro všechny
takto se tvoří
Boží svět.

Vyvanutí
vše jsou jen krásné
dechberoucí kulisy
stačí si je uvědomit
kdo se na to vše dívá
kdo je kdo?
Vždyť není žádný druhý.

Zpáteční vlak
se pomalu blíží
k půlnoci
umírá den
pro zrod nového
žádný strach
není patrný
obava nikdy nevzniká
z přítomnosti.

Cítím se totožný
s každým prožitým časem
mohu usnout
s dobrým pocitem
že mě již
nebude potřeba
mohu již navěky
odejít.

Vše si sebe
již navždy uvědomuje
veškerý zvuk
je dechem Absolutna
Nepojmenovatelné
stále obsahuje vše
vše stále obsahuje
Nepojmenovatelné.

Tato hra nebude
nikdy dohrána
nesnažím se to pochopit
neřeším kolikrát
jsem byl na tahu
hráč a hrací pole
klidná hladina
se vždy o slovo přihlásí
nekonečný zdroj světla
nekonečný zdroj všeho
i sebe sama.

(Napsáno během dvou cest vlakem,
nejprve z Tábora do Prahy
a o několik dní později
z Prahy do Tábora).
Září 2024.