Moudivláček, vlaštovka a naděje

Kdyby všechny křehké květy

propojily naše světy

kdyby všechny pusy řekly

....že....

polibek si vtisknou

                                            na věky věků 

       na klaviatuře vděčností

Vesmíru

                           této planetě

                                                             životu a míru

než nechat zmírat naše iluze

utopené moudivláčky

                                                            co rozpila se jim křídla

v ledových třásních válek

v ohňostroji

                                  co nic neslaví

jen se převlékl drze do ticha

které promlčelo se do dalšího zahřmění

na raněné existenciální scéně

když rozlepil se čarokrásný let

na tisíc doufání

                                               na miliony zoufání

rozpadlá mozaika transformace nitra

roztéká se před očima

jako papírová vlaštovka

co přistála ve tvých vlasech

abych se jí jemně dotknul

a poslal Vesmiru

ať se tu zhmotní

ta uplakaná

ta roztoužená

ta jasnokrásná

NADĚJE