ZOMBICE

Stála jsem uprostřed starého hřbitova,
ze země čouhaly kosti,
z dáli na mě čuměla mrtvola,
to jsou k nám ale hosti...!

Byla to zombice v notném už rozkladu,
zahlédla jsem ji jen letmo,
vypadala jak víla z mokřadu.
Rozběhla jsem se za ní a křičela:
"Já beru všechno!"

Jen jsem ji dostihla,
tak jsem se přistihla.
Srdce mi bušilo,
asi už tušilo..

Má ruka šmátralka
šmátrala ve tmě
chabě se zachvěla
a já šeptala: "Veď mě"

Kosti chřastily celičkou noc,
chtěly jsme to obě...a moc!

Od té doby bylo mým zvykem,
toulat se v noci mezi hroby,
však jednou zalehly mi uši strašným křikem
a uslyšela jsem cizí kroky.

Křičela, křičela neznámá osoba,
tu na tichém hřbitově,
běhala pořád, pořád dokola.
Povídám: "Osobo, co tady křičíte?!"
A ona: "Mrtví vstávají, však vidíte!!"

A tam, uprostřed starého hřbitova,
ležela na zemi krásná mrtvola.

Zašuměl vítr v korunách stromů
a malý výrek zahoukal k tomu.
Byl to pro mě bolestný den,
teď už nechodím v noci ven.

Na popel spálili mou malou zombici,
odpočívá teď v nerezové pochromované konvici.
Občas si vzpomenu na tu divokou noc,
věru! Zombíci nade mnou mají podivnou moc!