Kdesi ve mně

Kdesi ve mně

Je a znovu zase mizí
kdesi ve mně černý stín
myšlenky vemlouvá mi cizí
tak nevídaně cizí
trnité a jedovaté jako blín
jako blín, co kořeny mi mozek trhá

Na povrchu a hned uvnitř, pod kůží
jsem sám sobě protikladem, opozitem, zatměním
úsměv, jenž skrývá pugét černých růží
snad jednou navěky se v druhé Já proměním
a To vše původní ze mne odřeže a strhá

Tisíc řezů, tisíc kapek černé krve
tisíc smrtí, které křičí kdesi ve mně
a nikdy již to, co byl jsem prve
nikdy už mé drahé druhé Já samo ve tmě
ohnivý kohout vítá půlnoční prozření

Stáhnu jednou Sám Sobě kůži z těla
vyříznu všechny kusy s pečetí minula
pod čepelí maso se leskne a kostra bělá
tuhne a zasychá krev jež tak divoce se řinula
i oči vyrvu a za dva zlaté plameny ochotně vyměním

Kdesi ve mně žije zvláštní bytost
jednou s řevem rozerve okovy, jež Ji poutají
vysaje všechnu zášť, bolest i uplakanou lítost
nažere se a vzroste tisíckrát Jeji chuť
a pak už Já jako had svou kůži shodím potají
Ať zbyde jen krvavé maso, kosti a spalující oheň

A kdesi ve Mně… já…?