Vždy...

když jsem dočetl
Malého vraha
jsem šel až k oknu
a díval se skrze
dvojité sklo
na žlutou zastávku
plnou plahočících se
eliptických
stínů
(A pak jsem si schoval
sušenku s čokoládovou polevou
do skrýše stolku olepeného
tapetou s imitací
dřeva

To si ale člověk jenom
namlouvá
v tý svý dětský hlavě
že dýchá
skrze plátky harmoniky
že je zasypaný v
lavině kamení
že přiletí černý pták
a rozklove peřiňák
ve kterém je právě
schovaný
To si jen dítě
namlouvá /.../

Zhasl jsem
O každý stín
se rozbíjel můj pohled
o každý šramot
se rozbíjel můj
vor

Rozsvítil jsem
a přečetl si
Kostlivce
Bylo mi hned o kus
líp!

***