Co se mi zdálo

Anotace: No už jsem hodně dlouho nic nenapsala, ale tahle atmosférovka ze mě vyšla skoro sama.

Může být les tak temný, jako ten
jenž zjevil se mi v noci v mojí mysli?
Tak temně modrý a bez měsíce
a pohleď, to jezero!
Nehybná hladina jak klidný plamen svíce..

A hlavně ticho. Ani pták v těch mrtvých stromech,
ani hmyz, ani šelest větru, potoka..
Jen předvěst jakési hrůzy v nehybných pařezech
a jiné zákony než jaké známé z všedního života.

Paralerní svět, ke kterému můžeš jen po vodě doplout.
Ale ani ta tvá loďka není bezpečná, voda se stává dravou.
Bojíš se myšlenek, a tak je necháš rozplynout do nikam,
do nekonečna.

Ten divní okamžik předvěsti a proroctví,
něčeho, co tě táhlo do téhle zátoky,
je krásnou pohádkou oproti tomu, co přijít má.

A už ho vidíš.
Zvedá se.
Ticho je napjaté až na své meze.
Je to člověk? Či zvíře?
Rozpoznat nedá se, když po čtyřech z díry k tobě leze.
Pak stoupne, opustí svou skrýš,
ale utéct nemůžeš - to moc dobře víš.
Ve tmě bledý jak nemrtvý je ten, kdo tak dlouho žil v šeru.
Vztahují se k tobě jeho dlouhé, bílé ruce
dej pozor, bylo by teď chybou reagovat prudce..
Tak, nebo tak. Stojíš přikován, už nejsi sám svému tělu pán.
Už ruce tě objaly. Jsou mrazivé jak led,
tak chladné, až v tvé duši všechna ta hrůza zmrzla.
Bodá tě v srdci tisíc jehliček.
Nemůžeš zpět uzamknut v té hrůzné pasti!

Tiskne se na tebe, ah, bolí to!
A pláče!
A jeho slzy jsou jak nože bořící se ti do těla.
Proč chtěl jsi naplnit svůj osud a sedl do té loďky, z níž není návratu?
Ze strachu hledáš odvahu, však ta už zmizela,
stejně jak vše lidské zůstala v lidském světě.
Teď jsi tu jen ty a on a smrt, jež v jezeře jak bílý leknín kvete.
Leknín, jindy symbol míru, teď připomíná rakev.
A ty víš, pro koho.

A on tě svírá, víc a víc, a pláče, víc a víc..
Začal ses dusit, bránit, poslední marné pohyby, však přece - jsi jen člověk.
Poslední nádech - boj..Ne, ten už je jen v tvých myšlenkách, tělo je bezvládným.
Padáte do jezera - místa, kde vše v tomhle světě začíná i končí...
Nekonečná smrt..jsi zamknut v temnotě a v jednu chvíli věčně umíráš.
A on - snad - s tebou? To nevíš. Teď nevíš ani, proč tam rozhodl ses jít.
Vzpomínáš na minulost, teď tolik chtěl bys žít, ale nejde to.
Leknin se rozmočil a shnil,
loďka se vrací prázdná,
všechno marno.
Jsi věčným přízrakem, který jezero prohloubil,
vymazán ze světa a světem zapomenut.