Vlkodlačí balada

V žaláři bezhvězdného lesku
s odrazem věčně zmrzlých stesků,
na květech umučených mrazem,
v slzách, jež nedopadly na zem,
v krvi, jež vyprchala z těla,
s písní, jež ožít nemusela,
v pláči, jenž z zbytečnosti vzešel,
s žárem, jenž oživit by nešel,
tam muž vinou měsíčního tance,
byl změněn na vlka a psance.
A z viny dravé vlčí touhy
mu duši pošpinily šmouhy,
když vinou vlkodlačích chtíčů
se zbavil všech svých lidských klíčů.
Tam v třpytu vrtošivé luny,
zpřetrhal harfě žití struny.
Lovíce vše, co znalo dechu,
zabíjel stále, bez povzdechu,
V svém krutém nepokoji pouze
žil velmi neklidně a dlouze.
Až jednou, když zas k bohům luny vyl,
mu stříbrný šíp srdce prostřelil.