Žádný není

Rozvinuji černé koberce,
židle do kruhu,
zapálím černé svíce,
utřu zaschlou krev.
Dělám, že nic nevím,
raději - smrt nechci,
proč já hloupá sem chodila,
mohla jsem klidně žít.
Že je to sekta - nevěděla jsem,
příliš se tajili,
chtěla jsem odejít,
bránila se.
Že mně obětují rodinu,
nevěřila jsem.
Rychle - zamyslela jsem se,
už přicházejí,
jdu pryč - skláním hlavu,
vidím dívku - příliš mladou.
Její oči mě zoufale prosí,
kanou mi slzy,
její křik mě nikdy neopustí,
neodpustím si, že jsem mlčela.
Byla to má dcera,
myslela jsem, že už nežije.