Hrobník

Je temná noc, hvězdy skryty pod oblohou,
v tiché té noci slyšet je jen hlas staré sovy,
slabý vánek proměnlivě vane nad mlhou,
jenž svým šlojířem zahalila temné rovy.

Z té chladné tmy se kdosi krokem noří,
osoba, jenž na sobě plášť černý majíce,
v bláto a zkalené louže její noha se boří,
v jedné špinavé ruce lopatu pevně držíce.

Je to hrobník, jenž tělo mrtvého pochoval,
nad ním hejno netopýrů v té noci se rojí,
proč by se o svůj život přece strachoval,
když i tma se ho dotknout svou rukou bojí.

S ďábelským úsměvem ve tváři hledí v zem,
z jeho rukou krev na zem po kapkách upadá,
s každou temnou nocí a s každým šedým dnem,
každá květina v jeho drsných rukou uvadá.

V jeho tajemné zjizvené tváři smrt se odráží,
je jen se svým stínem a s hynoucím pachem,
kdo se do jeho černých oči pohledět odváží,
ten úlekem strne a oslepne navždy strachem.

Ze hřbitova občas zaslechnout lze sténání,
to on pro svou oběť kope hrob či pomník,
to je ten posel temnot, to je posel skonání,
sluha smrti, jenž nazývá se lidmi hrobník.