Tichý dům

Tichý dům jsem koupil, v něm žil a jeho přítomnost tvořil,

aniž bych tušil, že minulost stále žije.

Přes několik poschodí smutku, který se nikdy nesmyje,

vine se nit poznání, o tom jak uvnitř proběhlo poznání.

O smrti, o lásce a jediném příběhu nepochopení.

Stále slyším šeptání. Je v každém kusu nábytku, dokonce i ve schodech a každé jejich vrznutí mě k leknutí přinutí. Bydlím v hrůze.

Samota není klid a vídám přeludy, co jsou mi jedinými společníky.

Okna nelze umýt, krvavé skvrny na zdech přemalovat, jako bych si měl všechno pamatovat.

Ale já tu předtím nikdy nebyl. Nebo ano?

Obrazy jsem strhal, blbě se dívaly. I lustry jsem sundal, stále se kývaly.

S nikým nemluvím, čas je do počtu a já se poddávám nejasným snům.

O těch co tu bydleli, o těch co tu umřeli a stále se vrací.

A večerní rozmluvy s nikým mě k šílenství dohánějí, je těžké vlastnit tichý dům.