Zrcadlo

Stojím ve stínu zrcadla,
nahá a jaksi průhledná.

Mám slabé nohy, vlasy rozcuchaný.
Oči, z životů minulých tak unavený.

Zrcadlení blýská, odraz se mění.
Po těle i v duši mučí mě chvění.

Hříchy a vztek do kůže vepsané
nešeptej ďáble... prosím... "NÉ!"

Jizvy života bělostné jak smrt.
"Sama sis je způsobila, mě nesuď!"

Padám na kolena, zavírám oči.
"Už dost," křičím do té zlé moci.

"Dost? Co vidíš, jsi TY.
tak proč dělat drahoty?"

"V mém odrazu lze spatřit vše.
Vše, co tak urputně skrýváte."

Pláču...nechci to vidět.
jenže pak..
Já přeci nejsem oběť!

Semknu rty, hrdě se postavím.
"Jsem silná, stíny mě nezlomí!"

Najednou, nevidím jen zlo.
Lásku a soucit teď ukazuje zrcadlo.

"Život není černobílý,"zašeptám.
Otočím se zády
a vykročím... žít dál...