Můj William Wilson

Dnes temná chvíle přišla
Do světničky v šeru skryté,
Kdy myšlenka má ožila.

Zrcadlo se prohloubilo
v chodbu mezi duby vrostlou
bez loučí a bez ovzduší.
Vidím rudé obrazy.
Smutek, jenž jsem způsobil.
Krádež, vražda, podvody.
Nikdy jsem nelitoval.

Pak vyruší mě ťukání,
mrazivý tón, co duši pálí.
Z temna chodby vychází.
Kráčí o hůl opřená
v mém hábitu oděná
ta děsivá figura.

Ve vzduchu čelist jen tak visí.
Nohy s drápy prkna škrábou.
Při pohledu v toho tvář,
v oka půl a jedno celé,
propadl jsem zděšení.
Když v čočce kalem halené,
zračí se mé vzezření.

Místo ruky křivý pahýl,
kolem krku oprátka,
vykašlává černé plíce.
Bez krve jsou bledé líce,
žaludek ven čouhajíc
Šťávy z něho tečou.

Klepou se mi kolena.
Vím, že jsem bez hříchu nežil,
ale opravdu jsem tolik vinen?
Přísahám, že se budu kát,
tak dej mi druhou šanci!

Natahuje spáry ke mně,
za rubáš mě přitahuje.
Splývá můj, jeho černý stín,
světlo slábne, zhasíná.

Zastrašit se nenechám.
Prsty kolem krku svírám,
ze všech sil je zatínám.
Škrtím jeho, ale já se dusím,
obratle si na prach drtím.
Chodbou zní mé sípání.
Pak nic a nikdy víc
neunikne smích či křik
z mých prázdných, zhnilých plic.

V posteli se probouzím.
Na krku mám modřiny.
V peřinách zamotaný.
Hůl je o rám opřená.
Nade dveřmi krví psáno
- soudce, kat, trestanec sám.