Ve stínu chrámu krve

V kameni dýchá jeskyně,
kde světlo dávno zhaslo,
jen řetěz v tichu kejve se
a chvěje stěnou jasnou.

Na zemi tělo bez dechu,
či možná v pláči spí,
přivázaná – či v útěku,
kde stíny vládnou tmí.

Záblesk se mihne, kov se hne,
řetězy tichounce zvoní,
jak drápy v dálce zní to zle –
a zem se pode mnou kloní.

Chlad hlubiny vtáhne,
a přináší s sebou stíny.
Po zemi cosi těžce táhne,
a drtí ticho viny.

A z šera promluví ten hlas,
jak z dávných knih a mýtů:
„Jsi slabá… ztracená… a zas
ti zhasne světlo svitu.“

Ta slova pálí, reznou klid,
a hruď mi klíčí prázdně.
Ta díra roste – ztrácím cit,
a srdce zní tak chladně.

A nakonec – jen zuby, svit,
a krev, co stéká ještě níže.
Do čela padá rudý klid,
jak je smrt čím dál blíže.