Devět kilometrů
Devět kilometrů
Anotace: Rekonstrukce nehody v devíti kilometrech. Každý kilometr jedna kapitola cesty ke srážce, která navždy změnila dva životy + zpráva ze soudního vyšetřování.
Čtrnáctého prosince, dva tisíce dvacet čtyři.
~
Tma žvýká světla reflektorů,
zima roste na skle jako rakovina,
metastázuje v ledu.
~
Zmrzlý volant krade teplo dlaní,
motor hučí mantru: „pamatuj na smrt“,
jedu sedmdesát, tmou bez tvarů -
Smrti zbývá devět kilometrů.
~~~
Tma ještě nikdy nebyla tak živá,
hluboká, těžká a bdělá.
Černá požírá černou, hlad bez konce,
bílá ještě nezrozená.
~
Světla se topí v propadlišti,
mizí dřív než stihnou něco osvítit.
Jedu prázdnou cestou, která nemá stěny -
Smrti zbývá sedm kilometrů.
~~~
Ve zpětném zrcátku plave měsíc,
oči znají cestu i pozpátku.
Srdce drtí rytmus svými koly,
v ústech lovím suchou slinu.
~
Noc se lepí jako prázdné oči,
tachometr počítá poslední dechy.
Jedu tam, kde všechny cesty končí -
Smrti zbývá pět kilometrů.
~~~
Rádio kašle rozbitými plícemi.
Frekvence umírají, jedna po druhé.
Zprávy hlásí o nehodách, co se staly.
Předpověď počasí – déšť a zataženo.
~
Otáčím knoflíkem marně do kola.
Všechny stanice vysílají TICHO.
Jen statický šum bzučí ukolébavku -
Smrti zbývá tři kilometry.
~~~
Křižovatka. Bliká červený panák.
Vpravo cesta, co nikdy nezkouším.
Instinkt škube celým tělem.
Ruce drží směr rovně, jako vždycky.
~
Předtucha roste v hrudi jako nádor.
„Ne, TUDY!“ křičí cizí hlas.
Ale kola znají svoji kolej -
Smrti zbývá jeden kilometr.
~~~
Ze tmy na mě skáče vyděšená tvář.
Čas, co se zastavil, trhá film.
Tisíc střepů padá do kabiny jako sníh.
Volantem škubu marně do protisměru.
~
NÁRAZ! – Vesmír se složil do jednoho bodu.
Klečím v modlitbě, v jeho krvi…
Oči umírajícího jdou mimo mne, hledají nebe -
Smrti zbývá nula kilometrů.
~~~
Po sedmi měsících verdikt:
„Zastavuji trestní stíhání,
tento skutek není trestním činem.“
~
Technika jízdy byla správná.
Chodec vyvolal kolizní situaci.
Špatná technika pohybu.
Vstup do vozovky, bez reflexních prvků.
~
„Mohl vidět, mohl slyšet,
mohl zabránit“, píše znalec.
Mohl žít – to už nepíše.
~
V místech, kde se pohyb chodců
nepředpokládá -
ale smrt si vybírá, kde chce.
~
Prvek nehodového děje -
tak teď říkají člověku.
Znemožnil zabránit -
tak teď říkají osudu.
~
Řidič správné techniky jízdy,
co zabil člověka špatné techniky pohybu.
Tak promluvil úřední papír.
~
Bože? -
Tu je automat.
Pro správnou techniku volby stiskněte jedničku.
Pro špatnou techniku volby stiskněte dvojku.
Pro smrt stiskněte křížek.
~
Komentáře (20)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
Malé srdce, tvá báseň mě zasáhla až do morku kostí.
Je v ní hluboký smutek, vina, osud – ale taky tichá síla, která přes to všechno dýchá mezi řádky.
Obdivuji, jak dokážeš o něčem tak těžkém psát tak čistě a pravdivě – bez patosu, bez výmluv.
Prosím, dávej na sebe pozor. Tvoje slova mají velký smysl a dotýkají se lidí.
Ať tvé srdce, i když malé, nese dál tuhle velkou pravdu.
20.07.2025 09:10:25 | Červenovlaska
Děkuju Ti. Opravdu.
Tahle báseň... to bylo to nejtěžší, co jsem kdy psal. Sedm měsíců jsem to v sobě nosil, než jsem dokázal napsat první řádek. A pak to šlo samo, jako by to ze mě muselo ven, všechno najednou.
Máš pravdu s tou vinou a osudem. Papír říká, že jsem nevinný. Technika jízdy byla správná. Ale ten tupý názraz, vyděšené oči toho člověka i jeho umírání, vidím pořád. A to "mohl žít" - to mě budí v noci.
Píšu to, protože jinak bych se z toho zbláznil. Protože potřebuju, aby někdo věděl, jaké to je - zabít člověka a být "nevinný". Žít s tím paradoxem každý den.
Tvůj komentář... že to chápeš, že vidíš tu tichou sílu - to mi dává naději, že se s tím jednou naučím žít. Ne zapomenout, to nikdy. Ale žít.
Díky, že Jsi napsala. Že ses nebála reagovat na něco tak těžkého.
20.07.2025 12:04:26 | malé srdce - Z.V.
Opatruj se malé srdce..
Tady z těchto situací mám strašný strach, když sedám do auta, na skútr, někdy i na kolo. Neštěstí je schované za každým rohem, nikdy člověk neví, kdy vykoukne, nebo udělá ten prvý krok.
Jak se mi stal úraz na kole, taky mě po cestě varovali čápi svým trusem ať nepokračují dál v cestě, neposlechla jsem a pádem z kola jsem si dopomohla k výhřezu plotýnky, který mě na rok vysadil z úplného provozu. Nakonec jsem musela změnit zaměstnání, teď na tom kole už jezdíme, ale s respektem, že se může stát cokoliv. Někdy jsou v životě takové situace, kterým člověk asi nezabrání. Z těchto situací máme strach všichni...
16.07.2025 00:34:23 | Marťas9
Ten detail s čápy a jejich varováním - husí kůže. Někdy život mluví, jen my neslyšíme.
Rok mimo provoz, změna zaměstnání... vím, jak hluboce takové věci zasáhnou.
Rovněž jsem musel změnit zaměstnání, protože jsem neměl řidičák z důvodu vyšetřování nehody
a profesionální řidič bez řidičáku, to nejde dohromady.
Jinak s respektem jsem si vždy sedal do auta už před tím
a přesto se mi stala nehoda se smrtelnými následky.
Osud někdy bývá nekompromisní.
Děkuji Ti za sdílení Tvého příběhu. Opatruj se také.
17.07.2025 00:19:15 | malé srdce - Z.V.
Je to tak silné, kamarát som s tebou, mal som tiež vážnu nehodu stál pri mne niekto z hora, zaspal som za volantom.
13.07.2025 22:29:09 | IronDodo
Milí jsem při tohle s tebou - si tolik citliví a zároveň tak moc silný. Něco takového už je jen těžké prožít...
13.07.2025 14:14:31 | LuminarisAlba
Milá Albo,
tato zkušenost mě naučila, že skutečná síla není v tom nebýt zranitelný, ale v tom přijmout svou zranitelnost.
Nevím, jestli jsem silný. Prostě se stalo něco, co už nemohu nijak ovlivnit a musím to jen přijmout a vyrovnat se s tím.
13.07.2025 14:43:22 | malé srdce - Z.V.
panebože, to je síla... je mi to tak líto.. jak se srovnat s osudem, kterému se dalo vyhnout...? před chvílí jsem o něčem podobném, osudovém, ve svém životě přemýšlela, a za tím vším, za všemi znameními, intuicí, za tím vším, co člověku dávalo možnost změnit směr, je velké překvapení - jsou věci, které na sebe nemusíme vzít, pokud nechceme, jen ti nejsilnější se nakonec rozhodnou, že ano...
ale promiň mi, to zhudenění tentokrát vážně ne, bere tomu důstojnost, kterou si to zaslouží...
13.07.2025 13:53:35 | Sonador
Máš pravdu Sonador. Uznávám, že tu se to zhudebnění opravdu nehodí. Vymazal jsem ho.
Někdy to bývá skutečně něco osudového. Na té prokleté cestě jsem měl až tři velmi silné předtuchy.
První znamení bylo ještě asi dva měsíce před osudovou srážkou, kdy mě najednou při šoférování přepadl obrovský stísněný pocit a nedefinovatelný hluboký strach a kdy jsem se začal modlit k Bohu: Bože, prosím, ať nikdy nezabiju autem člověka!" Ta stísněnost byla naprosto nečekaná a neobvyklá, jako by se už duše připravovala na to, co se stane.
Druhé znamení bylo přímo v ten den, když jsem byl přesně ve středu těch devíti kilometrů, kdy ze samotných hlubin mé duše, vytryskla prudce slova: "Bože, jak hluboká tma a jak dlouho už trvá."
A třetí znamení bylo asi nejsilnější a bylo asi jeden kilometr před samotnou srážkou. Byly tam dvě cesty a já i kdybych použil tu druhou cestu, kterou nejezdím, dostal bych se na stejné místo, i když by mi to trvalo o něco déle. Můj vnitřní hlas doslova křičel, abych jel výjimečně jinou cestou. Bylo to obrovské a nezvyklé napětí. Nakonec jsem se rozhodl.
Píšeš, že jsou věci, které na sebe nemusíme vzít. Ale co když jsem si je na sebe už vzal tím, že jsem neposlechl hlas intuice a varování. Stačilo tak málo, abych se rozhodl jet jinou cestou...
Cítím se jako někdo, kdo nedokázal číst vlastní instinkty. Kolikrát tyto vnitřní hlasy člověk v sobě slyší a přesto u něho nakonec zvítězí rutina a zvyk.
13.07.2025 14:25:20 | malé srdce - Z.V.
nedělám to ráda, ale budu osobnější, cítím, že mám... je to pro tebe čerstvé, já měla na to uvidět to, a všechno pochopit, třicet let, to co jsem ti napsala, jsem uviděla teprve před pár lety... nemusela jsem tu už být, ale jsem, a protože jsem měla spoustu času, našla jsem v tom vše, co se dalo... to, že Láska, soucit a odpuštění zachraňuje život a koná zázraky... to, že marnivost, spěch a touha po čemkoliv zatemňuje mysl... to, že neposlouchat sám sebe, svůj vnitřní hlas, přehlížet znamení shůry, člověka může stát opravdu hodně... ale kdykoli si ten večer přehraju, vidím s odstupem naprosto jasně, že jsem se rozhodla, byla chvíle, kdy jsem se zastavila a chtěla otočit a pak se v klidu a beze strachu rozhodla pokračovat - to je to, co se ti snažím říct... nemusela jsem to zvládnout, ale zvládla (věřím, že se neděje nic, kde by nebyl potenciál to zvládnout), změnilo mě to, změnilo to můj život, znám sílu skutečné Lásky, a ráda bych věřila, že nejen já, ale to už se nedozvím...
nemusela jsem tím projít, ale něco ve mně se rozhodlo, že ano... a byť to bylo težké, a pár let potom náročné, nelituju toho... už ne... měla jsem potřebu ti to říct, stejně si tím vším musíš projít, ale věřím, že to zvládneš...
13.07.2025 14:38:05 | Sonador
Děkuji Ti Sonador. Tvá slova jsem si zapsal hluboko do srdce. Děkuji, že Jsi mi to řekla.
13.07.2025 14:48:24 | malé srdce - Z.V.
Já téměř nejezdím autem a jen na nákup jedu,ale vnitřně trpím.
13.07.2025 13:47:08 | mkinka
Já už ani nevím, jestli budu ještě schopný někdy šoférovat. Před tím jsem šoféroval 6. dní v týdnu cca. 200 - 300 km každý den v čase od 02:30 - 12:00 hod.
13.07.2025 14:37:55 | malé srdce - Z.V.
