Cvakání holubice

V šarlatu lněné kytle klenba stála,
jež těla skryla pod svým dýmem dřív,
než ruka znavená svit denní zsála,
a v žlab vylila kus mozku z hadích chřív;
z pavích per překypěl cíp její čelky,
jež, kdybys sáh’, studí jako hrob,
a na rukávu z kůže laních telky
se šklebil krunýř plísně a hnilob.

Z boků jí stékaly vředy jako váčky,
jež kdosi loupal, s drtí v prstech spěl,
a pod nehtem se blýskal hrot jak háčky,
jimž vydloubnout lze úškleb mrtvých těl;
z mechu jí v klíně kapalo to mlíčí,
jež rituál ten zalil kvasem řídkým,
a v kraji, kde se ztuhlý paroh kýčí,
se červi sešli k sliznici i striím.

Hlas její zněl! To řetěz tažen štěrkem,
a hláska v zrna se v kloubech láme,
a jazyk slizký - lesklý, vyhnut perkem,
zlíbal tavený vosk na lebce mne;
ta čelist i beze zvuku cvakala,
a vosk se vpíjel v dohas jejího oka
a kal na sebe dychtivě patlala
a stín jí pěl, jak hnila kůže boka.

Šla klikatě - to kocour chromý ve válce!
a v každém kroku zlovolná muka hrubá,
jak zlatý kotouč, když kloní se k dálce,
kde praskl plot a pukly vemena pohublá;
snad v ústech měla třísky, prach a vlákna,
jež praskala, jak když ptáky v sudech pekli,
a kůže její, na níž slídila tmavná
sůl, byla svinutá v tvarech staré deky.

Na zápěstí jí visela tenká stuha,
na níž holubice třásla v chvatu,
že s ratolestí se volně létá ztuha —
snad i ta vzlykla, když je svázal katův
hák, jenž se šinul jako jazyk v bažině,
kde touha svůdce mrtvých - ne-suchá
od hříchu posledního, se již plíží vinně — —
a až spadne víko, nelibě kvákne ropucha.