Borůvky

Slunce je vykulený
a trochu nakřivo,
jak by ho malovala
opice v rauši.

Ale má sílu.
Má sílu
vytáhnout
z hlubin ženy
sladkej pach rozkladu.

Drzej bělásek
se usadil
na chladný kůži
a vykřikl
překvapen její lhostejností.

Sledovala to
prazdnejma, zlatejma očima.
Celá nahá ležela
v borůvkách
na kraji lesa.

Vosková panenka.
Modročernej nahrdelník
z otisků prstů
kolem krku.

Znal jsem ji.

Měla bílýho losa.
Někdy na něm jezdila
přes plantáže muchomůrek,
který vlastnil
její milenec.
A bydlela v obrovským
betonovým gramofonu,
kde se hudba
točí dokola
a jehla se
nikdy nezlomí.

Leží tu
už nějakej čas.
Občas se stavím
aby jí
nebylo smutno.

Je divný
že jí nikdo nehledá.
A že nikdo
nehledá
mě.