Procházka Prahou

Svítá,Praha se pomaličku probouzí.
Ještě nesvlékla svou noční košilku z mlhy a
letních červánků,ještě je příliš brzy.

Jenom moje maličkost,co ráno přivstala si
a ještě sem tam je vidět popelář ve své oranžové vestě,
s koštětem s lopatou, ten vstává denně v tomhle brzkém čase,
kdy den je ještě batole, co teprve se rozkoukává.
A jinak nikdo víc,žádné to lidské hemžení,žádný křik,žádný shon.
Praha teprve vstává.

Jdu jen tak s batohem na zádech,
ve vykasané sukni a rozevláté haleně,
místo lodiček mám na nohách žabky,
kochám se,kochám se krásou svatého Víta
a myslím na lidi,kteří ho stavěli,bez strojů,
bez techniky,jen v potu vlastní dřiny!
A on tu stále stojí bez hnutí,stovky let,
tiše pozoruje svět,čeká na někoho, kdo mu bude rozumět.

Potom mu začne vyprávět o dávných dobách králů, královen,pážat i moudrých šašků,
kdy vládu měl nad Prahou středověk.
Kdy Karlův most,Karlovým ještě vůbec nebyl… .
Říkalo se mu Juditin,v té době nebylo vidět
„skvělá“,velká, zapáchající auta,v té době jezdilo se
v kočárech nebo na koních. Tak jezdili ti co měli štěstí,
ti ostatní, ti chodili pěšky.

Zrovna tak,jako jdu teď já,
po Juditině mostu,našlapuji tiše,
jen co noha nohu mine.
Už slyším křik a vidím shon,
blíží se ke mě dusot koňských kopyt.

Tak krásně jsem se zasnila!
Ani jsem si nevšimla,že Praha se už převlékla
do krásných šatů slunečních,že den už není
batole,že se už blíží poledne!
Ten dusot kopyt kolem mě,
to není doba středověká,
to přijíždějí turisti,
to už je realita…!