Zdenička - matka mučedníka

Anotace: Něco velmi - velmi lehkého, inspirovaného těžkým životem s mou šílenou švagrovou... snad si na ni ještě někdo vzpomenete...

 

V letním žáru po silnici

jede auto rodinné.

 Řídí žena v beranici,

za ní dítko nevinné. 

 

Jedou právě z nemocnice

v spásný azyl domova.

Sem již nepojedou více!

Musí změnit doktora… 

 

Ten diletant nerozpozná

velmi vážné zranění!

Je to situace hrozná…

to se nikdy nezmění!

 

Doktor pravil – fušer jeden –

že je to jen modřina!

Satanem byl nejspíš veden!

Jejích rad si nevšímal!

 

Jasně sdělila mu přeci,

 jaké zvolit postupy,

co vyšetřit místo řečí,

ať nedělá výstupy.

 

Má prý nechat zdraví syna

k posouzení lékaře!

Klidně vyčkat diagnózy –

to jí vmetl do tváře!

 

Jak však zachovati klidu,

puzena jsouc zjištěním,

že se od dob Galilea

vztahy k vědě nemění.

 

Jak hanebně ignorantsky

jedná i dnes prostý lid,

místo aby před moudrými

šel se v úctě poklonit.

 

Chytrý hoch je ve své škole

 v zodpovědné pozici…

mezi svými vrstevníky

co diamant zářící!

 

Ač jde z toho rozum kolem,

je těžké to pochopit,

ni zvýšeným intelektem

nelze hloupé podrobit…

 

Bezesporu předurčený

k osvětové činnosti

u průměrných spolužáků

nepožívá vážnosti!

 

Dokonce mu pohrozili,

bude-li jim ještě víc

hlásat svoji pravdu čirou,

vykopnou jej na Měsíc.

 

Vysvětlil jim – v zájmu vědy –

že se mýlí velice,

pouhým nakopnutím nelze

dosáhnouti Měsíce!

 

Tu však hoši pomýlení,

kteří k faktům hluší jsou,

rozhodli se bez prodlení,

uskutečnit hrozbu svou.

 

Marně křičel – neodvolal –

dále sviním perel stlal,

spolužáci věrni tmářství,

kopali jej dál a dál.          

 

Hýždě jeho šarlatové

barvy ohně pokryly,

plamenů, jež pokrok vědy

od dob temna brzdily.

 

Její syn co Hus neb Bruno

za svou pravdou hrdě stál,

stejně jako oni muži,

i on za ni bojoval.

 

I on trpěl za své činy

ve znamení pokroku,

i on vnáší mezi lůzu

světlo – pečeť proroků!

 

On je světlonošem vědy,

průkopníkem osvěty!

Matka dme se smysly všemi,

již neskrývá dojetí.

 

Neodolá pokušení

a pohlédne za sebe,

mučedník tam sladce dřímá

s termodekou na těle.

 

Snad se jí to zdálo jenom –

 jeho údy projel chlad…

 její svatá povinnost je -

géniovi pomáhat.

 

Hodila naň další deku –

vzdmutou pýchou divoká.

Znova jedou k nemocnici…

trefila ho do oka…