Miminka

V bříšku těhotná maminka,
nosí rovnou dvě miminka,
a ta neb se už trochu znají,
si mezi sebou povídají.

„Věříš na život po porodu?“

„Nelokla sis plodovou vodu?
Po porodu už pranic není.
Přestaň se mlít a zanech snění.“

„Jo, ty se taky přestaň mlít.
Myslím, že něco musí být,
nevěřím, že bych se v tom spletla,
bude tam nejspíš více světla,
a možná po nohách se šlape
a pusou jí, voda tam kape…“

„Po nohách běhat? To se nedá.
Rukama jíst prý? Hovno leda,
pupeční šnůra nač by byla?
Po porodu je moje milá,
s životem veta. Neboť zkrátka,
pupeční šnůra je moc krátká.“

„Nebuď sprostý a ani příkrý!
Bude to jiné, než jsme zvyklí,
úplně jiný, jak teď zdá se,
však máme mámu, postará se.“

„Na mámu věříš? Šmarjá panno.
To poslouchat mám každé ráno?
Život se v tmě a vlhku koná,
a kde by asi byla ona?“

„Ach jo, to je jak mluvit s volem.
Máma je přece všude kolem,
jen hloupý kluk se tomu diví,
my v ní a díky ní jsme živí.“

„Tomu nevěřím. To jsou kecy,
byla-li by, vidím ji přeci,
a nevidím-li, není žádná,
tvá myšlenka je tudíž vadná.“

„Někdy, když velké ticho bývá,
tak já ji slyším, jak si zpívá,
někdy cítím, jak náš svět hladí,
proč nechceš věřit, co ti vadí?“

„Abych náš hovor rychle zkrátil,
už se snad někdo odtud vrátil?
Takže toho už zanecháme,
život je to co teďka máme…“