Návštěvnost
Pískání v uších
Pískání v uších
Anotace: Trochu té pověrčivosti je v každém z nás ;-)
*
Pískání v uších
~~~~~~~~~~~
Né, já nejsem pověrčivá,
ale znáte to . . .
To pískání v uších mi strach nahání.
Je to jak špatné znamení.
Snad někdo o mě zase mluví?
Snad něco se děje?
Kdo na mě myslí
a kdo za zády,
se mi to směje?
Když je to v dobru,
tak u srdce mě hřeje.
Pískání v uších?
Nic dobrého,
zle je . . .
. . . ZLE JE !
Né, já nejsem pověrčivá,
ale znáte to . . .
To pískání nemá konce.
Komu to stojím,
za tak dlouho řeč.
Snad nekleje!
Nebo jen vzpomíná
a má teď křeč.
Né, já nejsem pověrčivá,
ale znáte to . . .
Hned o tom přemýšlím,
co za tím je.
Hlavou mi běží myšlenky,
kdo co mi chtěl,
ale raději že ne.
No, já nejsem
. . . pověrčivá,
ale znáte to . . . ;-)
Komentáře (11)
Komentujících (6)
Doporučit
Tiskto se taky někdy říká
"je smůla potkat kominíka"
...
kominík mi hrozí pěstí
"potkat mě, přec značí štěstí"
:o)
**
27.12.2019 19:15:46 | JC senior
Ano,jsou různé pověry.
Jak k tomu přijde chudák černá kočka,
nemohla by přejít nikde ani přes cestu. :-D
Děkuji za písmenka ;-)
27.12.2019 19:52:54 | jenommarie
Vtipné a povedené, i když nejsem pověrčivý - jdu to ale raději hned zaklepat... :-))
27.12.2019 16:50:32 | Amonasr
Pověra, záhada, neznámá zahrada... Komu by se srdce nerozbušilo? Uvidět něco, co ještě neuvidělo?
27.12.2019 16:17:49 | Isla
Ano a největší strašáky máme
většinou uvnitř sebe ;-).
Děkuji TI za komentík milá Islo.
27.12.2019 18:08:21 | jenommarie
jistý druh napojení ... našeho vnímání ... stává se mi, že na někoho myslím a on mi zavolá ... nebo ho potkám ... úsměv.z.
27.12.2019 12:17:20 | zdenka
Ano, mě se to stává také :-D děkuji TI Zdeni
27.12.2019 12:20:06 | jenommarie
...známe..tedy znám to a vím, že vždy po nějaké době to přejde...někdy mi takový záludný pískání evokuje situaci, kdy jsme s mámou v čase mého dětství čekali na vlak na Děčínském nádraží-já měl tehdá zánět středního ucha a vtom pronikavě zapískala projíždějící parní mašina a já se rozbrečel bolestí a myslel, že se v tu chvíli po....a hle a nyní, stejně jako Antomín Dvořák před 150ti lety miluju starobylé parní lokomotivy-zde ve svvém pidimikrostolbariu mám čtyři exempláře krásných modelů těchle ztepilých parostrojů...no vida jak čas přináší vytoužené-původně většinou nikým neočekávané proměny.....:-D*
27.12.2019 11:07:24 | Frr
No to je krásná vzpomínka.
Máš pravdu milý Frr, čas mění a to, i ty dětské vzpomínky, mnohdy probrečené, dnes mají jinou chuť. Dokonce úsměvnou. Já se bála výšek a odmítla přejít přes železný most, bylo vidět skrz na řeku. Hodně lidí, i auta projížděla. Mě bylo 6 let a chytla jsem se sloupku u mostu, že nikam nejdu, že se mnou spadne. Dnes se směju, ale bylo to hodně pro mě strašidelné a samozřejmě naši tu scénu brali jinak. ;-) :-)*
Vlastně v tom byla určitá pověrčivost.
Že spadne zrovna se mnou, s nikým jiným.
To byl hrozný strach.
Ale dítě držící se sloupku mostu, že to spadne, muselo být komické pro okolí. ;-) njn
27.12.2019 11:15:28 | jenommarie