Stojím na kopci...
Dívám se na hřbitov
co leží pode
mnou.
Tráva,křoví,náhrobky
všechno je potaženo tmou
Ticho bolesti
vystupuje
až k nebi...
Slyším každý jednotlivý hlas...
slyším vítr v korunách stromů...
Nejvíce slyším Tvůj hlas
neustále mi opakující:
Miluji tě
Miluji tě...
dneska to nějak víc prožívám, možná kdybych si to přečetla včera... co je smutné, je i krásné. svým vlastním způsobem.
18.06.2007 14:34:00 | Paralelní možnosti
Víckrát jsem se k té básní vrátila, než jse se rozhodla něco napsat. Také Ty slova často slýchávám. Říkám mu je také, ale on je neslyší.
15.06.2007 14:45:00 | frany73
Nemělo by být, ale musí to tak být...už ji znám, napsal jsi mi ji do komentu...jen ten těžce smutný konec pro srdce tam nebyl...
14.06.2007 12:24:00 | Lota