Rytířský román v kostce

Anotace: ... no nevím...

„Vítám tě u nás, rytíři !
Posaď se, přinesu na stůl víno.
Přilbici, ať tě netíží, odlož,
i plášť. Hned bude zatopeno.“

„Díky ti, paní, za laskavost,
a červené přines mi do džbánu.
...Dneska jsem naposled tvůj host,
opouštím město... hned po ránu...“

Konvice padá na dláždění.
„Odjíždíš, pane ? A tak brzy ?!“
Tu zprávu přijmout snadné není ...
a do rudé révy kanou slzy...

„Musím jít s těmi, kterým sloužím.
Proč pláčeš, paní? Proč se rdíš ?“
-„Ty se ptáš, pane? Po lásce toužím...
...po tobě, ... což to nevidíš ?!?“

Zmatený rytíř sklopí oči,
s povzdechem kryje tvář do dlaní,
pak poháry na stole poodstrčí
a dívka – dívá se ... bez ptaní...

jak rozkládá plášť. Je jak noční nebe,
jen zdobí ho kříže, bílé jak sníh.
„Netrap už, paní, mne ani sebe.
Vidíš? Jsem bratr špitálník.

Rytíř a kněz, poutníkům sloužím,
již touží vidět Svaté město.“
„A co když, pane, jsem taky poutník,
ubitý, sám ... , znavený cestou ?!?“

„Nemohu, vážou mě věčné sliby.
Bohu jsem věrnost přísahal
a chci žít, jak se Jemu líbí!
Odpusť mi, paní... hledej dál...“

Zklamáním němá, dívka stojí,
pak ve svitu loučí pokleká.
„Žehnej mi aspoň z moci svojí,
ať Bůh mi dá sílu ... se tě vzdát...“

Tu rytíř padá na kolena.
Dřív, než se venku rozední,
vtiskne jí na ústa uslzená
polibek první – i poslední.

(Oddíl špitálních rytířů Řádu sv. Jana Jeruzalémského byl pobit v bitvě s muslimským vůdcem Saladinem, společně s vojskem jeruzalémského krále, k němuž řád náležel.)