Lovec a šelma VIII.

Spí a možná o něm se jí zdá,
oddechuje pravidelně a tiše,
venku vločka za vločkou padá,
dobrým úkrytem zdá se tahle chýše.

Co je to však za divný zvuk,
ten do toho snu nezapadá,
co vytváří ten hrozný hluk,
tuší...je to nějaká zrada.

Ostré světlo prochází oknem,
ten rámus skoro trhá uši,
musí se někam schovat honem,
hrozící nebezpečí tuší.

Je tu znovu ten obrovský pták,
teď světly rozráží noční vzduch,
tohle nemůže být jenom tak,
je to podruhé, co dělá tu kruh.

Je vyplašená, neví, co se děje,
snad tou dírou do bezpečí utéct může,
v hlavě panika, kde se teď skryje,
od prken zůstává poraněná kůže.

Je zmatená, co to vůbec bylo,
jak před tímhle má se teď uchránit,
s ním by se to určitě nestalo,
smrtelně dovedl by to zranit.

Ten obrovský hlučný pták se vzdaluje
a kužel ostrého světla slábne,
divoce bijící srdce se zklidňuje,
ráno probouzí se do nového dne.

Bojí se však vylézt z úkrytu,
jenže na lov bude muset jít,
jen co zjistí, že už není tu,
musí jíst, má-li zimu přežít.

Už zdá se být klid a bezpečí,
jen okenice do srubu naráží,
snad nehrozí už nebezpečí,
a tak opatrně na lov vyráží.
.
.
.
Zatímco šelma na kořist číhá,
ke srubu pomalu blíží se něčí kroky,
stín za stínem se v šeru míhá,
ta helikoptéra hledala pašeráky...