Prostá reakce

Čtyři stěny,osamění.
Do myšlenek polapení.
Ona - zvedá se a odchází.
On - jen očima ji doprovází.

A tak sám tam tiše sedí,
ruce v klíně spocené.
Skrz okno do tmy hledí,
věci v kufru složené.

Nedopité kafe voní,
na hrnku její rtěnka.
Nedopalek cigarety po ní,
ve váze vadnoucí pomněnka.

Ona dítě jeho nosí,
zpráva pro něj šokující.
Před hodinou ho prosí,
teď ticho děsně ohlušující.

Omluvit se musí,
jeho reakce byla přehnaná.
Tím tichem se už dusí,
ona jím k slzám dohnaná.

Tak vyráží do noci,
hledat tu svou ženu.
Jak v poušti otroci,
doufajíc v změnu.

Ještě pár kroků,
už bude u ní.
Budou spolu mnoho roků,
snad už slzu neuroní.

V dáli auto brzdící,
světla jak dva měsíce.
Gumy hlasitě kvílící,
krve a prachu směsice.

Dnes nebyl jeho den,
zůstat doma měl.
Teď ležet může jen,
dostal to co tolik chtěl.

Nepomohla doktorova ruka,
už růže na něm rostou.
Jsou to pro ní strašná muka,
chtělo to jinou reakci
- prostou...