Dítě Nerealita

Láska
Sázka
Na slepou kartu
Eso s půleným srdcem,
který si nechal ležet na okenním parapetu,
když si odešel.
Z popelníku
stoupá pomalej proužek zšedlejch citů
z nedokouřený cigarety našich dnů
a na hodinách s ubrečenou kukačkou
někdo zapomněl rozkejvat čas.
Čas
Pro nás
Vrátit ho zpět
do naší doby
kdy důvěrou kvetl každej strom
a vrabci na střeše
místo drbů
štěbetali si slovíčka naší lásky
Dítě pojmenovaný Nerealita všedních snů
zplozený trpkou touhou,
pobíhající ztemnělym bytem vzpomínek.
Nechals´mi ho tu bez slova nebo pohledu,
snad na památku.

Tak už ho konečně zabij!
Nic jinýho tu stejně nehledáš,
volnost,
odpoutání bez závazků
a zbavit se mýho stínu.
Nechci bejt Tvůj stín,
co plouží se Ti za nohou!
Nechci vzpomínat!
Nechci Tě vidět černobíle pod závojem osolený mlhy.
Vnitrozemí moře nepřipouští
a jestli se mám utopit,
pak jedině v Tvým objetí.
V Tvým pohledu
V Tvý lásce,
kterou si nebudu nalhávat.
V Tvým životě,
kterym si mě spoutal
a zahodil klíč.

Ty pouta nepřerveš,
aniž
by nenastal exitus
člověka s cedulí Já kolem krku.
Blázínku, víš sám,
že bez srdce se žít nedá,
copak si už zapomněl?
Tenkrát sem Ti ho vtiskla do dlaně.
Dárky se nevracej...