Lovec a šelma IX.

Šelma na lov se vydává,
co se děje ve srubu netuší,
po stopách ve sněhu se dívá,
hle jedna a psána jako tuší.

To raněná liška zanechává stopu,
lov nemusel by být vysilující,
snad nepotká někde cestou vlků tlupu,
ti nebývají druhým zrovna přející.

Už zahlédla ji na horizontu,
jak schovat se do nory snaží,
ještě pár skoků a je to tu,
teplé maso tělo osvěží.

Nebylo to žádné velké sousto,
však zahnalo trochu hlad,
chvíli nebude v žaludku pusto,
pod kůži vkrádá se chlad.

Na čumáku ještě krve zbytky,
lov tentokráte se vydařil,
vrací se šelma zase zpátky,
pohled ke srubu ji však vyděsil.

Ne, to není lovec, tam u křoví,
je odhodlaná se o to místo bít,
je ve výhodě, on o ni neví,
mohla by ho zezadu překvapit.

Však když odhodlaně ke skoku se chystá,
ve dveřích objevuje se další muž,
ona náhle nemůže se hnout z místa,
to, co drží muž v ruce, to není nůž.

Než stačila se do bezpečí stáhnout zpět,
ten druhý s puškou ji spatřil,
na kůži vykvetl ji krvavý květ,
hned potom, co ránu vystřelil...