Lovec a šelma XX.

Chvíli tam stáli oba nehybně,
byl to on, kdo první vykročil,
snad nezareaguje chybně,
co kdyby náhodou zaútočil.

Pohledem očí stále spojeni,
snaží se navzájem se odhadnout,
kdyby došlo k překvapení,
jen ona ví, kudy lze uniknout.

Za sebou má skulinu ve skále,
kudy dá se v nouzi uprchnout,
zda dělá dobře, neví stále,
má přání svého těla poslechnout?

Je mohutný, to ji přitahuje,
že i ona se mu líbí, tuší,
záměrně před ní se protahuje,
náhlé vzrušení její klid ruší.

Proč se neschová a tak riskuje,
kam zmizel pud sebezáchovy,
proč srdce jak na poplach bubnuje,
to vše ji stále nejde do hlavy.

Ustoupila kousek nazpátek
a on okamžitě se zastavil,
ucítila chladné skály dotek,
pohled jeho očí ji zarazil.

Ještě chvíli ji takhle sledoval,
pak otočil se a odešel pryč,
netušila, proč se tak zachoval,
za tu chvíli našel si k ní klíč.

Zase tmavá noc se snesla na zem
a ona tu sama zůstala,
zvláštně divný pocit měla rázem,
byl to stav, který dosud neznala.

Jaké bylo její překvapení,
když ráno stál poblíž její skrýše,
čumák měl ještě pokryt červení,
stačil jelínka ulovit tiše.

Váhala, zda má jít ke kořisti,
on dlouhým pohledem ji nabádal,
co když nedostane šanci příští,
využije tu, co ji osud dal.

Pomalým krokem se přiblížila,
bytostně cítila jeho blízkost,
přála si, aby tohle přežila,
zároveň vnímala krásnou úzkost.

Je silný, však něžně se jí dotknul,
ucítila teplo jeho kůže
a když těsně se k ní přimknul,
věděla, že tenhle dotyk může...