Neumlčíš nikdy to, co se stalo...

Anotace: věděli jsme všechno a přitom vlastně nic...jednu část jsem napsala těsně po konci toho všeho a jednu teď...jak to s námi je?...jsou věci mezi nebem a zemí...

.
co je na tom,
že jsi četl jednou
mé básně kvůli své lásce
- kvůli tomu svět nezakopne...

prostě tenkrát nestačilo
bláznivě zavřít víc oči
než to bylo obvykle potřeba...

a tak nestýskalo se mi - manželi z podzimního listí...

"do borůvek chytat to,
co už dávno zmodralo ztracením,
znamená věřit minulostem
- nevěřili jsme oba...hříšníci podzimní

ale když nevěříš v noci,
víš
o láskách v měsíci,
co měli jsme na dlaních
z papíru, co zbyl z parníků na nebi"

pro dnešní noc
tu jednou neležíš vedle mě
a zimní slunce
háže polibky na vlažno
- nemůžu se na ně dívat, na zoufalce

"možná jsme to uměli
dřív - jezdit tramvajemi a pít kafe,
ale dnes se možná změnily
i ty dešťový kapky u zubaře"

pro dnešní noc budu ležet sama
...už to konečně vím...
a ty nepřijdeš,
protože zimní slunce
ukázalo tvým očím cestu,
která už

nikdy nesmí vést přes mé srdce

Dnes pršelo
- všude na světě a já vím, že tenkrát se mi nestýskalo

tak proč čteš moje básně pořád dokola...

"v oknech jen mokro
roztírá velký stesk na širokospektrální,
...říkám tiše do úst tvých očí, co čteš
že byli jsme jiní a já i ty to víš
...podzimní lásko, co nikdy na podzim neskončíš"
...