Jakoby už to život znal

.
Pár mostů
spojí ruce dvou osamoceným protikladům,
co žily
se západy slunce
každý večer zahnaným peřím plameňáků
ze zahrady rájů na konci myšlenek hříšníků

Snad ve větvích městských parků
najde každý odpovědi, které
píše do postskripta všech dopisů,
co někdo zapomněl odeslat

Jakoby už to život znal
a hrál na naše srdce repetice,
co škádlí nás svou originalitou
a tlukoucí neměnností

Touha nás nutí
milovat to, co neznáme a nechápeme
…touha jsou otázky

A když za okny zase ohání se perutěmi plameňáci
protiklady políbily se na mostě světů…

protože to jenom láska

může být na chvíli odpovědí…

/Život už to zná
a jak se zdá,
stále se mu to /trýznitelovi/ zamlouvá/
.