Pod hladinou kouře...

Pod hladinou kouře, v řece olova
pomalu, houpavě, klesajíc ke dnu
odnáší štěstí stará, rezavá podkova.

Ale to nevadí, my máme ještě jednu!

Máme každý svou krásných fotek skříňku,
tak vytáhnem z ní další osudovou
fotku toho, jenž nám byl dán do vínku;
na místo staré teď pověsíme novou.

A každý večer před spaním se kouknem
do tváře ne svojí, trochu jiné tváři
a tiché "mám tě rád" jí bez ostychu brouknem.

A každé ráno pak třebas přečteme si v snáři
a nebo v novinách co znamenal náš sen
o mrtvé mouše a o srdíčku v mracích,
třeba že šťastný zase bude nový den,
nebo že z jihu dorazí tažní ptáci
a s nimi jaro a s jarem někdo třetí.

Tak naše city se jako mlha ztrácí,
stejně jak podkova, jež vodou ke dnu letí.