Lovec a šelma XXIII.

Statný zajíc chytil se do pasti,
o jídlo je postaráno zase,
léčka zlomila mu v noze kosti,
teď lovec ho do srubu nese.

Docela dobře se zas lovec cítí,
kašel ho ještě bude trápit chvíli,
v divočině není lehké žití,
jen pomalu vracejí se síly.

Opravit teď také musí srub
a zásobu dřeva doplnit,
už podepsal se na něm času zub,
dalšímu chátrání musí zabránit.

Pustil se do práce s vervou,
a tak šla mu celkem od ruky,
vzpomínky honily se mu hlavou,
co prožil tady za ty roky.

Mnohokrát s pašeráky bojoval,
zažil i léto kriticky suché,
mnohdy o život se strachoval,
žít zde opravdu není jednoduché.

Nádherná jsou zde jarní rána
a voda křišťálově čistá,
tahle kouzla jsou mu tady dána,
srdcem miluje tahle místa.

Když opravoval dveře kůlny,
v rohu našel ten pelech její,
zase vrátily se mu o ní sny,
ty vzpomínky tak krásně hřejí.

Možná, že ji samec přesvědčí,
i když jsou to vlastně samotáři,
třeba už nepohlédne ji do očí,
náhle zmizel úsměv, co měl na tváři.

Najednou pocítil strach a úzkost,
strach, že už ji nikdy neuvidí,
byla to tak svíravá lítost,
byla mu blíž než mnohý z lidí...