Lovec a šelma XXIV.

Na ranní lovy vyráželi
a společně vraceli se zpět,
do očí navzájem si pohlíželi,
rozuměli si bez slov, bez vět.

Už ptáci jaro ohlašovali,
když jednoho dne se to stalo,
jeho oči ji odrazovaly
nebo se jí to snad jen zdálo?

Ne, ty oči říkaly jasně,
dnes nepůjdeme lovit spolu,
bylo tady s Tebou krásně,
ale já sám půjdu tam dolů.

Přes údolí do protějších skal,
touhou po dobrodružství hnán,
pár dnů svého života jsem Ti dal,
život samotářů je nám dán.

Odcházel a ona šla za ním,
tichým pohledem ji zastavil,
vždyť přece počítala s tím,
ale stejně ji teď překvapil.

Krátce se zastavil a ohlédl,
stála tam se smutkem v oku,
ten náhlý odchod ji zasáhl,
zvykla si být po jeho boku.

Již ztratil se za horizontem
a ona stála tam a doufala,
že snad to bylo jenom žertem,
a její duše hořce plakala...