Okno

Slunce už zapadlo, hvězdy se třpytí,
na měsíc pohlížím, prázdné je žití.
Mysl je neklidná, po lásce hlad,
kdybych já tušil, co chystá se stát.

Žhavý vánek, křídla vzduchem šustí,
na bílých perutích oknem se spustí.
Její pohled sráží mě na kolena,
překrásná bytost, jen v mlze oblečena.

Neznámá síla pokládá mé tělo,
co potom oko mé uvidělo,
uvěřit tomu vůbec se nedá,
tajemné stvoření ke mně si sedá.

Vášeň a touha, chtíče žár,
jak jenom přijmout takový dar.
Uprostřed noci dvě těla se spojila,
má bolest na srdci rázem se zhojila.

Po půlnoci střetly se dva různé světy,
pod oknem vykvetly rudé květy.
Brána už zůstane na věky otevřena,
aby zloba a nenávist mohla být pokořena.

Nastalo ráno, slunce se vzbudilo,
uvnitř mé duše něco se zrodilo.
Jen tři bílá pírka jsou důkazem noci,
štěstí, víra, naděje, nádherný pocit …..