Lovec a šelma XXXII.

Vnímal to její varování,
vyslané než zmizela v křoví,
výraz matčina odhodlání,
o té síle každý lovec ví.

Ještě chvíli tam nehnutě stál,
s pohledem k houští upřeným,
budou muset pokračovat dál,
za cílem původně určeným.

Pokynul fence dál po cestě jít,
musí odhalit tajemný dým,
nechtěl by pytláka v revíru mít,
tak jdou dál, už tvoří spolu tým.

Po nemoci má sice špatný sluch,
ale jinak je to tvor báječný,
ukrývá se v ní pravý psí duch,
lovec cítí se s ní víc bezpečný.

Kde byl kouř, vede ho neomylně,
sleduje každý detail po cestě,
psí čich má vyvinutý silně,
on kontroluje náboje ve vestě.

Tu náhle fenka znervózněla,
kupředu rychle vyrazila,
ta rána jako past zazněla,
železa na sebe narazila.

Ozval se ryk chycené zvěře,
tak přece jen nalíčená past,
fenka zaběhla mezi keře,
volá ji zpět...vždyť je tam propast.

Jak hlasité je náhle to ticho...